ZDROJ: JURÁŇ, P. Onemocnění COVID-19 jako nemoc z povolání In: epravo.cz

Onemocnění COVID-19 jako nemoc z povolání

Současná pandemie nového typu koronaviru vyvolává řadu právních otázek. Jednou z těch poměrně aktuálních je, zda vzniká zaměstnanci nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy na zdraví, nakazí-li se tímto onemocněním na svém pracovišti. Naléhavou je tato otázka zejména pro zaměstnance v tzv. první linii, tedy pro zdravotníky, hasiče, pokladní v supermarketech a pro všechny, kteří pracují v provozech, jež jsou v současné době považovány za strategické. U těchto profesí existuje poměrně vysoké riziko nákazy. Nemoc COVID-19 je přenosné infekční onemocnění způsobené koronavirem SARS-CoV-2.

Na dané téma již médii probíhá řada názorů, které většinou nepocházejí od odborné veřejnosti. Tyto názory hlásají, že nákaza tímto koronavirem je definovatelná jako pracovní úraz. S takovými právními názory se nelze ztotožnit.

Nákaza není úraz

Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.1Ust. § 269 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce Za pracovní úraz zákoník práce považuje poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.  Podmínkou posouzení poškození zdraví jako pracovního úrazu je tedy již pojmově úrazový děj. Nákaza jakýmkoli infekčním onemocněním nemá charakter úrazového děje ve smyslu zákonné definice. Tento nedostatek má za následek, že nákaza COVID-19 nemůže být posuzována jako pracovní úraz.

Nákaza může být nemocí z povolání

Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.2Ust. § 269 odst. 2 zákoníku práce Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu, kterým je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Kapitola V. Přílohy tohoto předpisu nese název Nemoci z povolání přenosné a parazitární a obsahuje stejnojmennou Pol. 1. Onemocnění COVID-19 lze bezesporu zařadit to této kategorie.

Podmínkou pro uznání tohoto typu nemoci z povolání je mimo jiné to, že vzniknou při práci, u níž je prokázáno riziko nákazy. Mám za to, že u zaměstnanců v tzv. první linii (lékaři na exponovaných pracovištích, lékárníci, stomatologové, ale i pokladní v obchodech s potravinami) lze jednoznačně říci, že tato podmínka splněna bude. Na straně druhé u řady profesí nebude prokázání rizika nákazy vůbec jednoduché. Nicméně s přihlédnutím k současným epidemiologickým podmínkám soudím, že by posudková praxe měla být spíše benevolentní, neboť riziko nákazy je nyní hodně rozsáhlé a zahrnuje v podstatě veškerá zaměstnání, kde dochází k přímému kontaktu s lidmi.

Dále je třeba uvést, že každá nemoc z povolání musí dosahovat určitého stupně klinické závažnosti. Zde se lze domnívat, že tohoto stupně závažnosti nebude dosaženo u tzv. bezpříznakových pacientů, kteří sice byli infikováni virem, ale onemocnění u nich nemá žádné výrazné projevy.

Podle Stanoviska výboru Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP by mělo platit, že pokud osoba (zdravotník i nezdravotník) s podezřením na vznik nemoci z povolání COVID-19 onemocněla klinicky manifestním onemocněním s laboratorně potvrzenou diagnózou COVID-19 a v inkubační době tohoto onemocnění přišla prokazatelně v zaměstnání do úzkého profesního kontaktu s pacientem nebo s jinou osobou (např. sociální pracovníci, policisté, hasiči) s prokázanou pozitivitou na CoVID-19 v inkubační době tohoto pacienta nebo jiné osoby nebo v době manifestních projevů nemoci, pak jsou splněna kritéria pro nemoc z povolání. Pokud osoba (zdravotník i nezdravotník) byla pozitivně testována na přítomnost viru (nasofaryngeální výtěr a/nebo serologicky), avšak neonemocněla klinicky manifestním onemocněním COVID-19 (neměla klinické příznaky, například byla pouze v karanténě), pak nejsou splněna kritéria a není to nemoc z povolání.3Stanovisko výboru Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP k podmínkám uznání nemoci COVID-19 za nemoc z povolání ve smyslu nařízení vlády č. 290/1995 Sb. k datu 25.3.2020

Proces zjištění nemoci z povolání

Nemoc z povolání musí být zjištěna předepsaným postupem. Podmínky a náležitosti posuzování nemocí z povolání stanoví zejména zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, hlava IV a vyhláška č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání), a dále vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Každá nemoc z povolání musí být zjištěna lékařským posudkem od poskytovatele pracovnělékařských služeb, který má povolení k uznávání nemocí z povolání od ministerstva zdravotnictví.4Seznam těchto poskytovatelů je k dispozici >>> zde. Takový lékařský posudek je vydán na základě odborného posouzení zdravotního stavu posuzované osoby a dále na základě šetření krajské hygienické stanice u zaměstnavatele.

Nároky nakaženého zaměstnance

Druhy a výši náhrad při prokázání nemoci z povolání u zaměstnance zakotvuje zákoník práce a prováděcí právní předpisy. I při nákaze přenosnou nemocí z povolání typu COVID-19 bude náležet poškozenému zaměstnanci bolestné, jehož výše je stanovena pro většinu zaměstnanců nařízením vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Podle Přílohy č. 2 Kapitoly V. Pol. 5.1. tohoto předpisu bude činit základní hodnocení bolesti u předmětného onemocnění 50-200 bodů, pokud onemocnění trvalo kratší dobu než 1 měsíc, což však patrně nebude pravidlem. Pro případ nákazy tímto koronavirem je třeba počítat spíše s hodnocením rozsahem 201-400 bodů, což platí pro onemocnění, která   objektivně   trvala   1   až   2   měsíce, vyžadovala   hospitalizaci   i   pracovní   neschopnost. U ještě déle trvající léčby a velmi komplikovaných případů je pak základní sazba 401-600 bodů. Připomeňme, že hodnota 1 bodu činí 250 Kč. Rovněž je třeba upozornit na to, že bodové ohodnocení je možné za podmínek v ust. § 6 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. dále navýšit.

Prozatím nelze jednoznačně vyloučit, že onemocnění COVID-19 zanechá u některých pacientů trvalé následky. V takovém případě, který by snad měl být spíše výjimečný, vznikne poškozenému zaměstnanci nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Z dalších nároků pak lze uvést nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, nárok na péči o poškozenou osobu a její domácnost, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením zaměstnance, případně v odůvodněných (výjimečných) případech také nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (tzv. renta).

Napište nám vzkaz